Doba vzniku této jedinečné technologie byla na přelomu 19. a 20. století. K dekoraci malování skla, se používá ryzí zlato a platina. Nanáší se na sklo štětcem v tekutém stavu a poté následuje výpal ve speciálních elektrických nebo plynových pecích. Na podkladovou vrstvu zlata nebo platiny se po vypálení překryje vrtsva zlata (platiny) matným fondem, aby se ochránilo zlato či platina proti oděru, následuje další výpal ve sklářské peci. Poté se nanášejí postupně štětcem reliéfní vrstvy ve tvaru arabesek a květinových motivů, které získávají opakovanými výpaly a modelováním dalších vrstev na plastice. Proces nanášení a výpalu se zpravidla opakuje čtyřikrát, u složitějších dekorů i vícekrát. Sklářské barvy jsou v podstatě rozemletá nízkotavitelná skla. Malíř musí příslušnou barvu dokonale smíchat s pojivem, poté barvu nanese na vyčištěné sklo a vypaluje podle druhu barvy a skla při teplotě 470 – 580 stupňů. K složitým, pracným dekorům je třeba delší praxe, ale hlavně značná dávka uměleckého citu, výtvarných znalostí a dovedností
Technika rytí a broušení skla byla u nás převzata z obdobné činnosti s drahokamy vykonávané na dvoře Rudolfa II.. Na silnostěnném skle se tak mohl uplatnit brus, jež zdokonalil a prohloubil rytinu prováděnou pomocí měděného kotoučku. České broušené a ryté sklo se stalo ideálním typem barokního stolního nádobí i upomínkového předmětu. Od konce 17. století zaplavovalo evropský i světový trh a dosáhlo takové obliby, že otřáslo i benátským obchodem se sklem. Počet brusičů a rytců skla v té době rychle vzrůstal. Dnes by se mohlo zdát, že broušení skla je dávnou minulostí, kouskem české historie. Opak je ale pravdou, pouze se změnily technologie a nové materiály nahradily ty původní. K obecnému prospěchu však přetrvaly um a šikovnost brusičů a jejich práce je, stejně jako kdysi, vysoce ceněná po celém světě.
Technika strojem řízeného skla je poměrně novou metodou dekorace skla.Tato dekorace je prováděna na stroji řízeném počítačem a dále ji je možno doplnit různými technikami malování. Tento způsob dekorace je vhodný na větší série výrobků, kde je zapotřebí dosáhnout nižší ceny oproti růčnímu rytí.
Sklo vzniká ve sklářských pecích tavením. Vlastním tavením sklářského kmene se sklářský kmen dokonale roztaví ve vysokém žáru. Roztavené sklo je tuhé, nestejnorodé, neprůhledné a s bublinkami, které se musí odstranit zvýšením teploty a přidáním různých čeřidel. Hmota se dál mísí, bublinky unikají a sklo se tak stává řidší a průhlednější. Tento postup se nazývá čeření. Vyčeřené sklo je velmi řídké. Aby se s ním dalo dál pracovat, musí se ochladit. Tento proces se nazývá „sejití“. Po dokonalém vyčeření a sejití se teprve sklo zpracovává a to ručně, nebo strojově. Při ruční výrobě, sklář ponoří konec píšťaly do skloviny a tam ji otáčí, aby na ni navinul trochu skla. Sklovinu na píšťale nechá trochu ochladit a nabírá sklo znova. To učiní několikrát, až má na píšťale potřebný kus skloviny. Z tohoto skla vyfoukne malou baňku, kterou otáčí, až dostane pravidelný tvar, kleštěmi ji povytáhne a kmitá jí tak, až dostane podlouhlý tvar. Baňku vloží do formy (dřevěné nebo kovové) a fouká.
Výroba křišťálových lustrů má v Čechách dlouholetou tradici. V roce 1724 získal brusič skla Josef Palme povolení na stavbu lustrů, a tak v malé vesničce Prácheň vznikla dílna, kde se vyráběly lustry. Původní český křišťál byl bezolovnatý s čistým nezkresleným lomem světla. Když se zjistilo, že přídavek oxidu olovnatého zlepšuje optické vlastnosti, vznikl olovnatý křišťál. Přítomnost olova změkčuje sklo, a tím umožňuje snadnější rytí a broušení. Olovo způsobuje lom světla, a tím se tříští paprsky pronikající sklem do duhových barev. Olovnatý křišťál obsahuje více než 24% oxidu olova.